Tak jsem dneska po noční. Ivetka tu od rána pobíhala a rámusila. Když jsem vstal, tak se přiběhla pomazlit a kouzelně mi oznámila. „Nevadí, že jsem tu dělala ráno rámusíček?“ Holt je to náš malej Rámusíček.
A o den později jsme i my ostatní vyrazili směrem Solvayovy lomy. Den probíhal tak trochu v duchu Pavla Dobeše, prostě všude samý jaro a pražce. Pohled na těžší techniku vzbuzoval chvílemi starostlivý výraz ve tváři benjamínka a bylo to moc fajn.
Konečně jsme nějak procitli ze zacyklené chřipky a zimního spánku.
Nejprve prvorozená odjela s oddílem na tři dny kamsi k Plzni
Kamčina první školní slohovka.
2. února uplynul interval, kdy jsem obvykle držela v náručí čerstvé dítě nebo byla pokročile těhotná.
Tak jsem si po návratu z hor pořídila po devíti letech vysněný merinokabát s vyhlídkou, že už mi nikdo nebude zvracet do výstřihu ani na rameno a moje tělo je jen moje:-)
Pro zvědavé tutok jen barva je ve skutečnosti není oranžová a ještě oranžovější, ale tmavočervená a korálová, foťák v mobilu se s tím nějak nepopasoval.
SkřítkoBludičkovic, nebo BludičkoSkřítkovic koláž o tom jak se máme, co děláme, co máme rádi a tak.....
