Včera jsem kolem třetí přijela z týdenního výcviku v Jizerkách. Měla jsem akorát tak čas dát si s mužem kafe, než jsem vyrazila na pátou na přednášky.
Malé děti jsou na Moravě s babičkou. Nejstarší je na výpravě. Druhorozený byl u synovců a než jsem se večer vrátila, hluboce spal. Když jsem ráno odcházela, ještě spal.
Po výcviku mám logicky poměrně bilanční, pokornou a láskyplnou náladu, takže kombinace dnešní podvečerní, lehce zasněžené Prahy cestou z fildy,
Matka věší prádlo na přenosný sušák uprostřed obýváku.
Jeník sedí v tátově křesle a z obrázků „předčítá“: „Pivvvo, vvvijé, vvvlak, vvvata, VVVéna, vvvjjješák, novvviny, Kvvvjjjeta…“
Vítek z uloupených obrázků „předčítá“: „Pití, koně, ak kojeják…“
A kocour nejprve zvědavě přichází, poté vrní a nakonec emigruje.
Ve všedním odpoledni se sešla nevšední kombinace pouze čtyřhodinové výuky u třeťačky, malého množství školních úkolů, slunce a velké chuti háďat po společně prožitém čase bez práce a povinností.
A tak se ze všedního podzimního dne po patnácté hodině vylouplo nevšední odpoledne.
Odhlasována byla obvyklá trasa Klukovice, Nová Ves, Butovice, Děvín, občerstvení v hospůdce u rozpadlého hřiště na konci Prokopáku po posledním sjezdu, Prokopák, hřiště, Klukovice a „depresívní kopec“ přes Klukovice zpátky na sídliště. Kolem šesté jsme byli doma. Hodinu dalo čekání u hospody a konzumace párků, půl hodiny blbnutí na hřišti, tudíž na jízdu včetně vyhlídek a lezení po stromech zbývá hodinka a půl, takže jsou čím dál lepší.