Jeník přišel v osm ráno, sotva se stihl převlíct a vyměnit si batoh za baťůžek se svačinou a v devět už jsme měli sraz na Smíchovském nádraží s partou přátel školky (díky početným sourozeneckým skupinám se jedná o smečku stávajících žáků školky, jejích absolventů i horkých čekatelů 
) na výlet ze Zadní Třebáně přes Karlštejn, po červené kolem Dubu sedmi bratří a před Kubrychtovou boudou po žluté do Srbska. Vítek dobré 2/3 ušlapal po svých. 
Tak Jeňa zabavil Kamče baťoh, do něj si dal její spacák a karimatku, svoje pyžamo, hrníček, rohlík k večeři a sušenky k snídani, kartáček na zuby, pastu, ručník a baterku a vyrazil na Noc s Andersenem. Oči mu svítily a před brankou do ZŠ (asi 100 metrů od baráku) mi šeptal: „Maminko, ale že je to taková malá výprava, viď že jo?“ 
Moji dva (nejstarší a nejmladší) muži mi po večerce školou a školkou povinných sestavili další sadu poliček do šatny (ano jsou z klasických plechových regálů otočených naruby a hlavou dolů za účelem zavěšení na zeď pod stropem nad pračkou)
.
Venku nevlídno, přerovnávám šatnu a pětiletá s tříletým se baví výtvarnem. Jsou úžasní, sami si vyhrabali z výtvarné bedny prostěradlo na stůl, barvy, štětce, papíry, nalili vodu. A ani se neperou, což se předtím, když se hrabali kolektivně v duplu rozhodně nedalo říct. Jeník staví domek z pěnových puzzlí a občas kontroluje malíře. Nejstarší se stále někde courá s oddílem. Aneb čtyři děti, žádné děti, zabaví se sami.
.
SkřítkoBludičkovic, nebo BludičkoSkřítkovic koláž o tom jak se máme, co děláme, co máme rádi a tak.....
