Zrychlená realita
Abych vyvrátila neoprávněné dojmy některých přátel o klidné a pohodové všestíhající nadženě, naservíruju sem kapku reality.
Nějak se mi ke konci roku zrychlil čas, zato zvýšilo množství běžných denních úkonů.
Začalo to nenápadně, lehkým pocitem narůstajících restů, posílilo se to boreliózovým flekem a výživnou dávkou antibiotik a vygradovalo indispozicí kolegyně, čímž se nečekaně povýšil můj pracovní úvazek na dvojnásobek.
Nějak mezi tím bruslím, ale s adventním zamyšlením a duševno/duchovním úklidem nitra to nemá mnoho společného až na pár momentek, které si s dětma urvem o víkendech počínaje adventním věncem přes barborky, Ladův Betlém a tak.
Kdy u nás naposled někdo hloubkově uklízel (když nepočítám svůj zoufalej telefonát prvorozené, ať vysaje a vytře aspoň tu rozšlapanou čokoládu v obýváku, co nestíhám), si ani nepamatuju.
Do denního programu stíhám vmístit dvě až tři věci nad původní plán ovšem za cenu asi pěti až patnácti minut zpoždění u všeho. To samo o sobě není nijak děsivé, pokud to ovšem netrvá kontinuálně několik týdnů. Typickou ilustrací momentálního provozu byla středa a čtvrtek.
Ve středu večer měla Kamčina třída besídku spojenou s divadlem na téma Ježíšek v jesličkách a dárci (každý byl zástupcem jedné profese a předával dar miminku na seně v kostýmu a se šestiverším na dané téma). S paní učitelkou jsme měly domluvu, že bere děti z družiny dřív, aby se stihly obléct do kostýmů (což se týkalo i Kamči) a ostatní rodiče mají nedružinové děti přivést nejméně o 30 minut dřív. Začínalo to v 17:30, ale neměla jsem šanci ze školky se zbytkem smečky dorazit dřív jak v 17:35 a než jsem z malých strhala oblečení bylo 17:37. Samo besídku jsem v pohodě stihla celou, ale Kamča během těch sedmi minut dostala strach, že o tom vyzvednutí učitelkou z družiny nevím a čekám na ni před družinou, kdy jako přijde a vyrazíme na tu besídku, ač jsem jí ráno dávala tašku s kostýmem se slovy, že po vyučování nepůjde už domů a sejdeme se až na besídce, takže měla při mém příchodu na obou tvářích červený stopy po potůčku slz, i když se ji učitelka snažila úplně stejným argumentem ukonejšit. Besídka pak už bez zádrhelů, divadlo krásné a Kamča spokojená.
Do postele jsem se dostala po třetí ranní.
Ve čtvrtek jsem ráno vyexpedovala Kamču a po návratu domů v osm nahlásila do školky příchod dětí až na oběd z důvodu matčiny migrény, posnídala ibalgin, dětem dala na stůl bebe sušenky a mlíko a zalehla.
Na půldvanáctou vyexpedovala prostředníčky do MŠ, cestou zpět zakoupila dva svazky mrkví, prosné klasy a čtyři lojové koule se zobem na zdobení vánočního stromečku , kam před pátou budem přebíhat ze školkové besídky začínající v 16:00, kde proběhne výroba svícnu, na což mi chybí ještě dlouhé tenké svíčky, jablka jsou naštěstí v lednici.
Doma jsem zavařila knedlíčky do polívky, předložila oběd batoleti (naštěstí se už živí sám), souběžně zachránila prádlo po 24 hodinovém pobytu v pračce umístěním na sušák, pofackovala letmo linku a myčku, pořešila mejly a Kamčinu školní přípravu. Navázala šestnáct mrkví, pět klasů a čtyři koule na provázky, našla drátené háčky z loňské kolekce, kdyby se zavěšováním prostých provázkových oček na větve byl v podvečerní tmě problém, nasypala „ozdobičky“ do Kamilčina batohu, přidala tam tři jablka, navázala batole na záda a místo oběda vyrazila pro svíčky.
Ve školce jsem zjistila, že Vítek jako první z mých čtyř nošenců dokázal cestou na zádech vyzout botu neznámo kde. Vyslechla jsem zpívanou část besídky, zatleskala vlastním i cizím dětem, předala i školačku školkové učitelce s tím, že prostředníčkům se svícnem pomůže místo mě, hodila poloobuté batole na hřbet a vyběhla hledat botu. Nevím, komu k čemu může být opuštěná tmavomodrá superfitka s goretexovou membránou velikosti 23 na pravou nohu uprostřed sídliště, ale nepočkala na nás. 
Takže sprint až domů a zpět s novým párem, aby nám batole v Prokopském údolí nezmrzlo.
Doběhla jsem v 16:55, naházela na školkany oblečení a sprintem na sraz. Zbytek večera už naštěstí na pohodu, zdobení stromečku a koledy ve svitu tří svíček. Užili si to i prostředníčci a benjamínek. Doma jsme byli o půl osmé, kdy jsem konečně poobědvala tu polívku. Ale co, hlavně že hlava už dobrý.
Komentáře
Zdravím a konečně se osměluju napsat, protože tento popis běžného (předvánočního) provozu na mě hluboce zapůsobil. Stíháš toho fakt spoustu, je to pro mě velmi inspirativní! 
Zizi
PS: Botka (superfity mám taky moc ráda, takže s cenama jsem obeznámená…) se, doufám, ještě najde. Někdy lidi chtějí pomoct a umístí nalezený předmět někam na „viditelné“ místo – třeba uvážou šálu na plot. Jenže si neuvědomí, že hledač ju hledá logicky na zemi.
[1] Zizi: Dík za „zviditelnění se“. Je tu dost přístupů, ale tím, že čtou mlčky, nemají pro mě „tváře“.
Bota stále nezvěstná, uvidíme. Jsem zvědavá, jestli větším problémem bude cena nebo fakt, že v prosinci už je naskladněné jarní zboží 
Nářez!
Teda hustý dny! Ani si to nechci představovat. Bota by mě nakrkla hooodně. Nechápu na co komu bude.
Bota
Superfity jsou úplně úžasné boty, pro moje batole mám úplně ty samé jako ty, dokonce i stejnou velikost. Jejich nevýhoda je však ta, že moje 16m batole je dokáže obout i zout, né že by bylo tak prudce inteligentní, ale jde to tak dobře. V krosně na zádech mám strach, že tak dlouho bude klepat nožičkou, až je ztratí a jak koukám, moje obavy jsou oprávněné. Držím palce, aby se bota našla…
PS: Máš moc krásný blog a těší mne, že nejsem jediná, kdo prostě nestíhá.....:-)
No jo, mně to někdy fakt trvá, než se ozvu, ale tady jsem se ozvala na své poměry hodně rychle, když se vezme, že nakukuju hned od září, tak je to po čtyřech měsících. (To B-C letmo sleduju od roku 2007 a ještě nejsu ani zaregistrovaná, huh.)
S botou mě to teda mrzí, zvlášť když je pro kohokoliv na normální účely nepoužitelná, achjo.
Bludičko, ty boty jste nějak vyřešili? Škoda, že to čtu až teď. Můžu zapůjčit 22 Richtery nebo 24 Superfity obojí s membránou.
