Bludičkovic Skřítci

.

Vítek mohl oči nechat na bagru u štoly.

Potom jsem ho musela chvíli ukecávat, že skutečně nepočkáme na mašinku neb nejbližší jízda bude na Silvestra.




Myslela jsem si, že jim to vydrží na celý den, ale za dvě a půl hodiny jsme byli zpátky i s výcvikem psa. Vítek je na svých 90 cm nějakej rychlej.
V hospodě do sebe napůl hodili porci hovězího na houbách a každej porci koláče se šlehačkou. Potom se pokusili obrátit stavbu vzhůru nohama.
Tak jsem se vypravili do Svatého Jana. Vzhledem k pokročilé hodině po silnici. Přidal se k nám už i Jeník. Dole ve Svaťáku se zhlédli ve skále s křížem osvícené posledním paprskem zapadajícího slunce. A musíme tedy rozhodně nahoru ke kříži. Než si prohlídli pramen, byla tma. V klášterní zahradě na nás zafuněl koník, očichal děti přes plot a nechal si hladit čumák.



Vítek mě překvapil, že cestou nahoru, jen s držením za ruku, vydupal sám v té tmě všechny lesní schody.
Z vyhlídky u kříže hledali mezi světly ve vsi rozzářený stromeček.




A jedna vrcholová všech tří bleskem oslepených sův


Cesta dolů byla velmi vtipná, neb se mě potřebovali držet ze ruku oba mladší, kdo znáte terén tušíte, nejstaršímu naštěstí stačilo pro dobrý pocit z nočního výletu držet se psího vodítka, čímž se počet mých horních končetin stal dostatečným.
Všichni to ušli zpět do Hostími po svých. Iťu se před hospodou radovala, že už venku na stole svítí věnec u nějž kouřily holky z kuchyně.
I: „To jsou ženy z hospůdky. Co tu děláte?“
Ž: „Máme padla.“
I: „A na co??? A kde je máte???“ (ty pádla)
Vítek se dobroty nedočkal.


Cestou v autě domů (přijeli jsme asi v jedenáct) Vítek a Iťu spali a Jeník mi špital: „Maminko, ale já jsem za ten oběd neplatil jako ty a malí, já jsem si ho vydělal prací!“ (Je pravda, že paní A. z něj byla dost nadšená).