Svatováclavsky a středověce
Napsal před dvanácti roky Bludička.
Na Václava jsme zatoužili po ochutnávce středověku a vyrazili na Budeč (hradiště u Zákolan s nejstarší stojící rotundou na uzemí ČR, kde sv. Václav skutečně pobýval). Zákolanští zde každoročně pořádají malé a milé, značně babyfriendly pojaté oslavy. Něco historického šermu, trošku středověkého tržiště v dobovém oděvu, dílničky pro větší i pro sotva na nohou stojící prťata, střelba z luku a kuše na terč, střelba polystyrenovou kostkou z katapultu, divadýlko, kejklíř…
Při pohledu na živé rytíře Ivetka velmi zatoužila po opravdové princezně, takže když došlo na pohádku, rozhodla se, že princezna na jevišti je pravá. A pro jistotu si v dílničce ještě vyrobila princeznu z vařečky.
Po střelbě na terč odešel Jeník z Budče s lukem a šípy a moje růžová pricezna s lokýnkama s kuší. To ještě považuju za dobré skóre, protože její původní tužba po shlédnutí šermu bylo vlastnictví meče (pořádnej dřevěnej) a štítu. Kdo zná Ivetí temperament, hravě dopočítá, kolik by bylo mrtvých.
Kejklíř pobavil kejklemi, neb z dětské části publika se neustálo ozývalo „Hustýýý!“, což třeba v naší školce znamená vyjádření nejhlubšího obdivu, i slovním komentářem, neb z dospělé části publika se ozýval smích.
Ve stánku s korálky si Iveta pro sebe i Kamču vybrala šperk a Jeňa s Vítkem každý jednoho zlatožlutého krokodýla, protože to už je přece skoro drak. Vítek se potom s tím svým zavěšeným na krku dělil o vodu z lahve (takže mu do té dírky ve vršku od jupíkové flašky neustále cpal čumák).
Všichni tři si pořídili stádo koní. Princezna bělouše a její ochránci vraníky.
Při pohledu na živé rytíře Ivetka velmi zatoužila po opravdové princezně, takže když došlo na pohádku, rozhodla se, že princezna na jevišti je pravá. A pro jistotu si v dílničce ještě vyrobila princeznu z vařečky.
Po střelbě na terč odešel Jeník z Budče s lukem a šípy a moje růžová pricezna s lokýnkama s kuší. To ještě považuju za dobré skóre, protože její původní tužba po shlédnutí šermu bylo vlastnictví meče (pořádnej dřevěnej) a štítu. Kdo zná Ivetí temperament, hravě dopočítá, kolik by bylo mrtvých.
Kejklíř pobavil kejklemi, neb z dětské části publika se neustálo ozývalo „Hustýýý!“, což třeba v naší školce znamená vyjádření nejhlubšího obdivu, i slovním komentářem, neb z dospělé části publika se ozýval smích.
Ve stánku s korálky si Iveta pro sebe i Kamču vybrala šperk a Jeňa s Vítkem každý jednoho zlatožlutého krokodýla, protože to už je přece skoro drak. Vítek se potom s tím svým zavěšeným na krku dělil o vodu z lahve (takže mu do té dírky ve vršku od jupíkové flašky neustále cpal čumák).
Všichni tři si pořídili stádo koní. Princezna bělouše a její ochránci vraníky.
Koně bylo třeba napást,
uspořádat závody a …„dát Vítkovi náskok, mami, aby to bylo fér“…,
koně nakrmit.
Taky došlo na praní prádla,
nakonec ještě jednou zkontrolovat katapult
a mohli jsme domů. Dva největší jeli na koních až do Kovár k autu, nejmenší byl vzhledem k pokročilé hodině nekompromisně sesazen ze sedla matkou a k autu dojel kočárem.
Komentáře
Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!
