Pravěk v Horní Lhotici 2012
Byl jednou jeden tábor, jehož účastníci (včetně naší prvorozené dcery) si hráli v rámci celotáborové hry na pět pravěkých tlup (co tlupa to oddíl), tak se tam sešli rod Havranů, Jelenů, Medvědů, Vlků a Šavlozubých tygrů. Táborový život si plynul po svém v klidu až do dne (asi v půlce tábora), kdy mezi stany až na lávku před potokem vběhli dva neznámí lidé v kožešinách. Byli zjevně zranění a vyčerpaní. Žena měla ve stehně šíp a muž měl bodnou ránu v rameni. Nikdo neví, jak je to možné a jak k tomu došlo, jestli nějaký záhadný posun v čase nebo co, ale ukázalo se, že jsou to skuteční pravěcí lidé. 
Muž:„My přátelé! Pomoc! Pronásledovatelé! Hledat úkryt u vás.“
Žena: „Náš kmen hlídat posvátná lebka a tajemství velká mamut. Pronásledovatelé zabít. My poslední, už nemít síla ubránit posvátná lebka. Vy ukrýt. Ne pronásledovatelům, že my u vás!“
Část dětí je odvedla do jeskyně, kde se s nimi ukryla a druhá část čekala v táboře na pronásledovatele, aby zapřeli návštěvu a svedli pronásledovatele na špatnou stopu směrem do vesnice. Pronásledovatelé měli luk a šípy totožné s šípem ve stehně ženy. Prohledali stany, kuchyň i latríny a protože o jeskyni neměli tušení, nechali se odvést. Starší kluci je byli kus cesty doprovodit, aby bylo jisté, že opravdu odešli.
Žena: „Vy vzít posvátná lebka, vás mnoho, vy uchránit, pronásledovatelé nevědět, že lebka u vy.“
Muž: „Kdo šaman vašeho kmene? Léčit!“
A tak zdravotnice ošetřila zraněné a hlavní vedoucí tábora jim nabídl nocleh v teepee. Děti objevili, že tajemství velkého mamuta je zpráva ukrytá v lebce na opáleném pergamenu, která byla klíčem k dalšímu pokračování celotáborové hry.
Vyčerpaní neandrtálci se velmi rychle vzpamatovávali a po krátkém odpočinku se snažili zapojit do táborového života, což vedlo k velmi humorným okamžikům. O tom, co zažíval muž, nemám zpráv, ale o interakci ženy s dětmi se něco málo z dialogů dochovalo.
„Kolik vás bylo?“ „Mnoho“ „Kolik přesně?“ „Mnoho“ „Jak mnoho? Počítej!“ „Raz, dva, tři, moc.“ „Ježiši ona počítá jen do tří.“
„Kolik máš roků? Já dvanáct.“ „Ty Dvanáct, já Veveřice, co být roků?“ „Holky ona to nechápe, myslí, že se jmenuješ dvanáct. Veveřice, miminko nemá žádný rok, malé dítě má málo roků, větší víc roků, starý muž ještě víc roků, rozumíš?“ „Ano.“ Veveřici se rozzářili oči radostí, že chápe, že slovo roků je zjevně nějaká délková míra. „Rozumět. Náčelník málo roků. Oštěp víc roků. Oštěp větší než náčelník. Strom nejvíc roků. Strom větší než oštěp.“ Jedna dívenka nevydržela a konstatovala „Já se na to vyseru, to je horší než učit malé děcko.“ Veveřice naštěstí nerozumněla a přátelsky se usmívala na své nové přátele.
Medvědi cestou od kuchyně nachytali Veveřici s hrnkem kávy s mlékem. „Špinavá voda od vaše kuchařka být moc dobrá.“ Vedoucí oddílu oznámila Veveřici: „Špinavá voda, málo spánku“.
Před obědem Veveřice dostala od jednoho kluka nerezovou lžičku a začala dělat grimasy na ženu ve lžičce, moc se jí to líbilo a radostí se smála.
„Veveřice, toto je polívka.“ „Pó lifka“ řekla Veveřice i při pohledu na okurkový salát.
Když šli na výpravu potokem, napadlo děti, že by je na kamení v potoce bolela chodidla a napadlo je nabídnout Veveřici boty. „Co být boty?“ „To být boty, Veveřice“ řekla jedna a obula Veveřici svoje crocsy. Obutá Veveřice asi minutu přešlapovala na místě ve vodě a okouzleně se dívala na vodu vytékající z děr v sandálech. Potom boty vrátila majitelce a bosá šla po kamení v klidu dál.
Veveřice nevoněla. Nebylo divu, po celém dni stráveném běháním v kožešinách při 35°C ve stínu. „Holky, ona smrdí, neměli bychom ji umýt?“ „ A chtělo by to deodorant!“ „Vezmem ji do sprchy.“ „Radši ne, mohla by se bát“ „A nebo by se jí to mohlo líbit a nedostali bychom ji ven.“ vzpomněla si jiná na scénu s crocsama. „Nemluvte takhle před ní, vždyť je to urážlivé!“ „Stejně nám nerozumí.“ Jen Bůh a Veveřice ví, jestli vážně nerozumněla a nebo udržela vážnou tvář jen proto, že jí chvilku předtím dali ochutnat bonbón a tak se měla do čeho zakousnout. Každopádně nechápu, jak mohla udržet vážnou tvář naše prvorozená, která byla celou dobu přitom a narozdíl od Veveřice se do čeho zakousnout opravdu neměla. Jedna dívka odběhla, namydlila si ruce, vrátila se a ukázala Veveřici, že má předpažit a namydlila jí dlaně a prsty. Veveřice okouzleně hleděla na pěnu a hřbet ruky si olízla, asi očekávala něco stejně chutného jako ten bonbón. Děti jí ukázaly, že si má ruce ve vodě umýt. Veveřice potom ještě chvilku očichávala svoje ruce a krčila nos.
Děti Veveřici nabídly křupky. „Co to být?“ „Jídlo Veveřice“ „Larva pečená? Moc dobrá.“
A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale pro ilustraci to stačí. Bylo to davové a pomerně sugestivní, takže i pár starších váhajících čím dál tím víc připouštělo variantu, že je skutečná.
Další den večer se neandrtálci rozloučili a odešli zpátky. Zahalení v kožešinách, s oštěpem a bosí zmizeli v šeru na polní cestě k Horní Lhotici.
Komentáře
Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!
